První písemná zmínka o malé vesničce Veleliby pochází z roku 1223. Tehdy postavil svůj dvorec blízko Nymburka vladyka Vladislav z Velelib.

Ačkoliv samotná osada nebyla nikdy co do počtu obyvatel veliká, byla její historie významná především ve spojení s kostelem a farností velelibskou.
Později v 19. století s vybudováním železničních tratí z Nymburka do Mladé Boleslavi a Jičína. A v polovině 20. století život osady významně měnilo postavení továrny na zpracování zeleninových a květinových osiv.

Roku 1345 byl zde postaven kostel, stranou všech vznikajících osad, aby všichni obyvatelé měli k němu stejně daleko. V církevních knihách se zachovala jména velelibských kněží. Jako první z nich je uváděn kněz Boček starší, právě v roce 1345. V době husitských válek nezůstala bez pohromy ani osada Veleliby. Kostel, fara i veškeré příbytky byly vypáleny. Po roce 1500 jsou uváděni další faráři, kteří v obnoveném kostele sloužili. Roku 1564 byla v kostele pochována manželka Jana Chrtounského z Chotouně, hejtmana na Lysé. Náhrobní desky paní Ludmily Chrtounské a jejího syna se zachovaly dodnes. Dnes už váíce než 400 let staré náhrobní desky z původního gotického kostela sv. Václava jsou uloženo v předsíni kostela. Nápis na kameni je uveden ve staročeštině. Novou pohromu přinesla třicetiletá válka. Kostel byl pobořen, fara i ostatní příbytky byly vypáleny. Po dlouhou dobu nebylo nic obnovováno. Děkanství Nymburk roku 1713 přiznává v záduší velelibském následné počty v přifařených obcích. Všechlapy 85 duší, Skrchleby 222, Dvory 63, Čilec 115 a Bobnice 121 duší. Veleliby zde uvedenou nejsou. Lze se tedy domnívat, že ves nebyla v tu dobu obydlena.

Teprve v roce 1735 se obnovy kostela ujala vrchnost benátecká. K obnově fary nedošlo. Nová historie Veleli začíná roku 1853, kdy zástupci Dvorů, Všechlap, Skrchleb a Cilce žádali nymburský magistrát o výstavbu vlastní fary a vlastního velelibského faráře. Průlom do událostí přinesl nymburský měšťan a mecenáš nymburský škol Jan Zendrich. Ten napsal na biskupství, že ze svého statku ve Skrchlebích věnuje velelibské faře 50 korců polí, pokud zde bude ustaven farářem Antonín Vedral, dřívější ředitel nymburských škol.
Pražská konzistoř návrh Zendricha přijala a tak se stalo, že byl do Veleli jako farář ustanoven Antonín Vedral.
V roce 1846 byly ve Velelibech pouze dva domy, čp. 1 a 2 obsazeny několika rodinami, kostnice a starý kostel, kolem něhož byl hřbitov. Vše ostatní byla pole. Páter Vedral proto nechal oddělit od záduší osm parcel na stavbu domů pro osadníky. Výstavba fary se uskutečnila až po válce prusko-rakouské 1866. Stavbu provedl zkušený nymburský zednický mistr Matěj Červený. V dalších letech pak byly postaveny hospodářské budovy, stodola, chlévy, sýpka a kolna. V roce 1871 osadníci přifařených obcí spolu s páterem Vedralem začali uvažovat o stavbě nového kostela. V petici adresované městské radě v Nymburce se mimo jiné uvádělo: Starý kostel je pro 2 088 duší malý, jeho zdi chatrné a tudíž je třeba kostela nového většího.
S ohledem na vzdálenost přifařených obcí je nutno, aby na vysoké věži byl umístěn velký zvon, aby jeho hlahol slyšán byl na dálku.
Jelikož znalecký posudek, vypracovaný v roce 1873 špatný stav starého kostela potvrdil a jmění na penězích farnosti bylo 78 356 zl. Dostatečné, výstavba nového kostela byla potvrzena. Základní kámen nového kostela byl položen 30. května 1876. Bylo rozhodnuto, že kostel bude stát ve směru severojižním. Práce řídil syn Matěje Červeného Josef.
Kostel posvětil 20. října 1878 pražský arcibiskup kardinál Bedřich, kníže ze Schwarzenbergů.
Po smrti faráře Vedrala, který se významně zasloužil o výstavbu a rozšíření Veleli, byl další významnou osobností farář Václav Šorejs. Byl to člověk praktický a podnikavý. Jelikož pozemky v okolí Veleli byly často na jaře dlouho pod vodou a nebylo možné je osít, rozhodl se , že nechá na farních a zádušních pozemcích provést melioraci. Nápad se zalíbil i majiteli Zdonína panu Mazánkovi, který byl patronátních komisařem velelibského kostela. A tak po dohodě došlo k vybudování meliorační sítě na desítkách hektarů půdy.

Dalším nápadem těchto dvou pánů byla výstavba silnice ze Zdonína do Velelib a výsadba téměř tisíce ovocných stromů při silnicích v širokém okolí.

Posledních padesát let 20. století se na kostele i dalších budovách podepsalo negativně. Stát v roce 1949 odebral od kostela všechny polnosti, z jejich výnosů se hradily jejich opravy. Nebyl obnovován meliorační systém a postupně docházelo k devastaci církevních objektů, fary i kostela.

Významné oživení života osady přinesla stavba železnice. 27. října 1870 byl zahájen provoz železniční trati v Nymburka do Mladé Boleslavi. Významnou událostí pro Veleliby byla rovněž stavba tratě z Prahy do Jičína. Veleliby se tak staly železniční křižovatkou z Nymburka ve směru na Mladou Boleslav a Jičín. Rozšíření železničního provozu si vyžádalo nové pracovní síly a jejich ubytování. Bylo vystavěno několik obytných domů, včetně nádtražní budovy s nutným hostincem, aby se zejména strojvedoucí a topiči měli kde občerstvit,

Velkého rozmachu se Veleliby dočkaly v padesátých letech 20. století, kdy se zde začala stavět továrna na zpracování zeleninových a květinových osiv. Místo bylo vybráno s ohledem na úrodnou polabskou krajinu vhodnou pro pěstování rostlin k semenářským účelům a také možnosti vybudování vlečky pro dopravu vagónových zásilek po železnici. Obyvatelům Veleli a blízkého okolí přinesla výstavba další pracovní příležitosti a bytovou výstavbu. Díky Semenárně se Veleliby staly známé v celé naší republice.