První písemná zmínka o obci Dvory pochází z roku 1545, kdy je obec nazývána Dvorové Velelibští. Z této doby je v knize „Důchodců městských" uváděno sedm usedlostí, které patřily bud' záduší nebo usedlíkům velelibským. Tolik písemná zpráva městského muzea v Nymburku.

Do roku 1547 patřily Dvory městu Nymburk. Krátce spadaly pod Poděbrady, kde je
v poděbradském urbáři název osady změněn na Dvory Velryby. Název byl asi odvozen od velkých rybníků, které se kolem obce vyskytovaly.
Nynější zkrácené jméno Dvory je spojeno s prvotním účelem, že totiž na místě osady byly dvory.

V roce 1558 byly Dvory spolu s Veleliby postoupeny panu Jindřichu z Donína. Tím se dostaly k panství benáteckému.
Obec se odjakživa nacházela při silnici do Nymburka. Ležela však mnohem východněji. Její hranice začínala u dnešní bytovky statku pana Vladimíra Pokorného a končila u křížku, který tvoří rozcestí cest do Velelib a Nymburka.
Nejstarší dochované plány obce jsou roku 1840, kdy bylo ve Dvorech 36 statků. Východní část obce tvořily dvory, poblíž „křížku" a západní část sahala až ke kovárně ve směru do Čilce, dnešní čp. 106.
Osídlování obce bylo poznamenáno především třicetiletou válkou, kdy v soupisu gruntů
z roku 1654 je pouze pět osídlených statků, ostatní byly zapsány jako pobořené či vypálené. V roce 1862 skoupil majitel třineckého velkostatku baron Moric Bethmann 14 usedlostí i s pohostinstvím v obci. Již v uvedeném roce začala stavba nynějšího statku a všech 14 usedlostí bylo postupně zbouráno. Stavební materiál z pobořených domů byl použit na výstavbu velkostatku. Zbouráním tolika usedlostí se Dvory rázem staly nevýznamnou skupinou domků kolem rybníka.

Po 1. světové válce byl velkostatek prohlášen za zbytkový a statek zakoupil pan Vladimír Pokorný. Největší proměny zaznamenala obec ve třicátých letech minulého století. Počet novostaveb se od roku 1920 do roku 1930 zdvojnásobil a obec měla v roce 1930 113 domů. Do tohoto období patří i stavba „Kampeličky" a „Sokolovny".V těchto letech byla většina zdejších obyvatel zaměstnána u Československých státních drah. Po parcelaci velkostatku získali půdu i obyvatelé obce a tak pro několik dalších desetiletí vznikla nová profese-kovozemědělec.
Rozšíření obce dalo i vznik nových živností. V obci byl pekař, kovář, obuvník, holič, dva hostince, dva obchody se smíšeným zbožím, dvě řeznictví a spořitelna.

S historií obce je úzce spojeno školství. Již roku 1805 je první zmínka o úsilí obce Dvory, Čilce, Zdonína a Velelib vybudovat pevnou školu. V té době se uvádí, že již delší dobu mají obce soukromého učitele, který po staveních učil vice jak 30 dětí. Přes neochotu zemského úřadu byla z iniciativy místních obyvatel postavena kamenná škola. 17. listopadu 1844 byla škola děkanem a vikářem Antonínem Zichem vysvědcena.
Teprve po deseti letech trvání školy byla škola ve Dvorech schválena jako Exkurendo¬Unterlehrerstation, tj. místo pro samostatného trvalého podučitele.

  Významným rokem pro školu byl rok 1883. Škola byla rozšířena na dvojtřídku a učitel Josef Bína byl 1. ledna 1884 jmenován ředitelem školy.
Vyučování během celého trvání kamenné školy i v nejtěžších dobách světových válek nebylo přerušeno. Během dvou století se ve škole vystřídala řada obětavých učitelů, kteří byli i významnými nositeli kulturního života.
Život v obci byl ve 20. století spojen s ochotnickým divadlem. První písemná zpráva o divadelním představení pochází z roku 1898. Představení byla hrána pod hlavičkou spolku Čtenářská beseda v místní škole.

I. světová válka znamenala přerušení divadelní činnosti. Slavnostní otevření nové divadelní scény proběhlo v roce 1924 Jiráskovou Lucernou v hostinci u Černých. To již byla Česká beseda jako původní nositel ochotnického divadla nahrazena Dělnickou tělovýchovnou jednotou.
Divadlo se hrálo i pod hlavičkou přátel církve Československé nebo hasičského sboru.

V roce 1929 postavily členové Sokola vlastní budovu a utvořili i divadelní soubor. V obci byly dva ochotnické spolky a stálá kapela.
Sjednocení tělovýchovy po II. Světové válce znamenalo sloučení Dělnické tělovýchovné jednoty a Tělovýchovné jednoty Sokola v jeden celek. Společným místem tělovýchovy a ochotnického divadla se stala místní Sokolovna.

V roce 1960 byla zahájena přístavba Sokolovny s cílem vybudovat stálou divadelní scénu
a potřebným zázemím. Slavnostní otevření divadla proběhlo v roce 1964 divadelní hrou Marie Kubátové „Jak přišla basa do nebe".
Poslední hrou 20. století byla v roce 1968 hra se zpěvy „Česká polka" v režii Aloise Kořínka. Divadelní prkna ožila až po 34 letech, kdy se v obci opět hrálo divadlo.

Dominantou obce je pomník padlých. Byl postaven na pamět' obětem I. Světové války. Vytesaná jména padlých 22 spoluobčanů na pomníku dokládají hrůzy války. Pomník postavený na návrh sochaře Vojtěcha Věcheta z Nymburka je pro obec i památkou vzácné spolupráce občanů.
Náklady na prójekt, sochařské práce a materiál byly hrazeny ze sbírky po domech, darech spolků a vstupném při slavnostním odhalení pomníku.
Pěkně upravený park s majestátními lipami, vysázenými v roce 1932, tvoří důstojné zátiší pomníku padlých.